Jsem pozitivní

Jsem veskrze pozitivní. Už nějaký ten den mohu říct, že navzdory dvěma dávkám očkování, dodržování všech pravidel, dezinfikování kdečeho, jsem i covid pozitivní. Společně se mnou přes negativní vztah k tomuto viru, je pozitivní celá moje rodina. Vytvořili jsme takové covidové doupě, kromě dvou dcer (mám silné podezření, že díky fantastickému předvolebnímu nápadu netestovat ve školách, je zdroj nákazy jasný), maminky závislé na mé péči, dvou felinoterapeutických koček, jsme se sestěhovali s taktéž pozitivním kamarádem a jeho kočičím miminem. Během našeho soužití s covidem se ukázalo, že to byl nápad více než prozíravý, ale o tom za chvilku.

Pokud jsou všechny tři dospělé osoby naočkovány, informaci o pozitivitě nejprve řešíte velmi pragmaticky (my jo), poctivě jsme nahlásili hygieně naše kontakty a s vědomím, že nás čeká spíše mírný průběh, ulehli a nechali se překvapovat čínským virem a jeho útoky.

Nebudu vypočítávat příznaky jako je zimnice, kašel, ze kterého jsem měla inkontinenci, únava, šílená bolest hlavy a dost bizarní kratochvíle zjišťování, kdo z nás ještě má čich, kdo už ne a kdo zase jo…

Jako zástupce rizikové skupiny jsem spolu s maminkou podstoupila infuzi monoklonálních protilátek. Tři hodinky v nemocnici, po cestě vyzvednutí balíčku s obědem, ztráta mobilu (nechala jsem ho na střeše auta…. A za to teda jednoznačně může ten coronáč, poněvadž tak blbá ještě snad nejsem), jeho předání poctivou nálezkyní, doufám, že jsem jí za to nenakazila.

Další dny celkem monotónně probíhaly v duchu, jakmile řeknu, že mi je líp, covid udeří s větší razancí. Takové vyndání a nandání myčky mě odrovnalo na půl dne. Díky dočasnému sdílení domácnosti s mužským jedincem, se nám dařilo vzájemně o sebe a děti a babičku pečovat, za což mu patří nesmírný obdiv. Poněvadž, aby mi chlap udělal čaj do postele a sám od sebe utáhl úchytky na nábytku a zatímco jsem spala si zahrál s dětma dostihy a sázky, to jsem teda nezažila.

Kovidová krize má prý přijít 10.den. Hmmm, začaly horší záchvaty kašle s dušností. Krize nastala, ale o dva dny později. Bolest na hrudi, děti z kašle zvracení, bolest hlavy, která u mě vedla k omdlení a pak kašel, kdy už nešlo dýchat. Poněvadž si myslím, že sanitku by mohl potřebovat někdo, kdo je na tom hůř než my, začalo obvolávání lékařů v nemocnici.

„Jako proč voláte o víkendu, když je nás tady málo? Proč nečekáte na všední den?“ mě trochu zarazilo, ale přece se nedám a vyrazili jsme do oblastní nemocnice Kolín. Na dětské pohotovosti mě setřela sestra, že jsem měla čekat venku. No jo, sestři, ale vy máte na dveřích napsáno, že máme s covidem klepat a hlásit, že ho máme a ne být venku…následně mě místo pozdravu začala pucovat postarší lékařka (takhle, neměla jmenovku, nepředstavila se, ale asi to doktorka být mohla), že mám volat a ten e-recept by poslala. Na můj dotaz, zda po telefonu vyloučí zápal plic, mně vyčetla, že to dítě dávno není svlečený, aby si ho teda poslechla. Jedno dítě minuta poslechu, druhé dítě minuta poslechu a pak mě dorazil dotaz, co ten kluk venku v čekárně, maminko…To je můj partner, sestřičko…(asi fakt vypadám dost blbě). RTG ani další vyšetřování ta dáma nepokládala za nutné, vybrala 90 kč za kus a my dospělí šli hledat lékaře pro nás.

Na recepci hlásím, že jsme covid pozitivní a že se nám zhoršil stav, kam tedy máme jít. Velmi milá dáma nám vysvětlila cestu, usadili jsme se v čekárně pohotovosti a čekali. Jakmile se otevřely dveře a sestra slyšela, že jsme pozitivní, začala nám vyčítat, že teda máme opravdu blbý nápad chodit mezi lidi a sedět si v čekárně, že musíme přece úplně jinam a ťukala si na čelo. Po mém upozornění, že jsme ale vše hlásili na recepci, se mi alespoň omluvila.

Dalších deset minut zabralo hledání ambulance interního oddělení. Jakmile se nám to povedlo, raději jsme si nikam nesedali a rovnou jsem ťukala na dveře, abych nahlásila naši pozitivitu. Miniaturní stvoření s fialovými vlasy (asi sestra) mi vynadalo, že přece nemám chodit do čekárny, jak si to jako představuju, když mám covid. A kam mám jít? No přece za roh…aha…v tom okamžiku moje schopnosti lektorky komunikaci došly na svůj pokraj a navzdory záchvatu covidového kašle jsem zvýšeným hlasem oponovala, že by se hodilo, aby se chovala slušně a že právě proto, abych nikoho neohrozila, tak přece ťukám, když nikde nemají pokyny.

Následovalo už celkem profi vyšetření, kdy rentgenolog celý v ochranném obleku dokonce hodil žádanku do bio odpadu, nabrali nám krev, udělali ekg a poslali nás domů. Ufff, zápal plic nemáme.