Magická 21

Ještě tak před rokem jsem se na ně dívala trochu s obdivem, trochu se závistí k té výdrži a hodně jako na šílence. Dnes se zdravíme typickým gestem, kterým si říkáme, že víme… Těším se na tu sounáležitost, když se po probuzení oblékám do běžeckého outfitu, nazouvám tenisky a zatímco vypravuju dítka do školy, vybírám si muziku na obvyklých pět kilometrů, které po puse dcerám před školou a před pracovními úkoly u počítače absolvuju a při kterých je potkávám. Asi už můžu říct, že patřím mezi běžce. 

Někdy se stane, že to, co jsme si mysleli, že nikdy nenastane, je najednou naší každodenní realitou. U mě za to může covid a jsem za to nesmírně vděčná. Nejprve jsme s kamarádkou bojovaly s trudomyslností každodenními večerními procházkami, kdy jsme v rychlém tempu probraly všechno, co nás trápí, ale i to, co nás těší. Na těch 10 km denně jsme se rychle staly závislé. Jak se dny prodloužily, venkovní teplota stoupla a nařízení rozvolnila, potřeba pohybu zůstala a bylo z toho inline bruslení. Neobešlo se bez pádů na zadnici, mám několik fotek pěkně vybarvených jelit, ale naštěstí jsem vždycky vstala a odbruslila navyklou trasu. Endorfiny, které se vyplaví do krve, když zouvám brusle, nechají na všechny modřiny zapomenout. Pak město začalo opravovat cyklostezku a já si zároveň uvědomila, že se blíží zima a na ledu a ve sněhu inliny nenazuju, koupila jsem první běžecké boty a vybavena radami z internetu opatrně začala. Asi za to může průprava na bruslích, že jsem do pár týdnů dosáhla vytoužené mety 5km v kuse bez zastavení v docela obstojném čase.  Zjistila jsem, že díky běhání si skvěle vyčistím hlavu od různých těžkých myšlenek, zoufání si a nepohod. Že si víc vážím sama sebe. Za to, že se přemluvím, že mám výdrž. Naučila jsem se, že nezáleží na čase, ve kterém trasu uběhnu, ani na tom, jestli stejně dlouhou trasu dám každý den.  

Vím, dočtete se téměř všude, že pohyb je pro psychohygienu důležitý. Často ale vidíme hlavně důvody proto, že to není tak jednoduché, že to nejde. A rozumím tomu, sama jsem je měla před očima pěkně dlouho. Když už se ale povede začít, stačí to ještě dvacetkrát zopakovat, pak už to jde samo. Jak to? Psychologové, zejména adiktologové, zjistili, že nejkritičtějších je prvních 21 dní, ve kterých měníme náš zažitý rytmus. Jakmile vydržíme něco nově dělat 3 týdny v kuse, už se nám vytvoří zvyk a najednou se činnost zautomatizuje. Vidím v tom paralelu s běháním, první kilometr mi připadá nejdelší, druhý mě stojí nejvíc síly a obvykle dost zpomalím v tempu, třetí se modlím, aby už apka v mobilu pípla, že jsem odběhla, pak si najednou každý metr začínám užívat a říkám si, že všechno nad 4 km je bonus a když se ozve, že jsem uběhla 5 km, často zjistím, že běžím v nejlepším tempu a s velkou radostí. Magická 21 funguje. Schválně, zkuste to. Třeba se někdy potkáme a pozdravíme gestem, které znamená, že víme… 

P. S. vkládám obrázek, který jsem k článku nekreslila, byl delší dobu v šuplíku, ale běhání v něm je a to, že díky němu utečeme před tím, co nás žere, taky :-).