Dělat nic

Je sobotní dopoledne.  V kamnech praská a za oknem svítí slunce.   Jeho paprsky se linou dovnitř a krůček za krůčkem postupují ke mně.  Ještě chvíli a dotknou se mého těla.

Líně se protáhnu zvednu prázdný hrnek od kávy a jdu ho postavit do kuchyně.

Co dnes?  Co dělat s dnem který nemám nacpaný prací?  Kdy nemám termíny, které mě nutí něco dělat…  Něco ve mě mi říká, že mám tolik věcí k dodělání.  Že bych neměl jenom tak sedět a koukat, ale že bych se měl zvednout a začít něco dělat.

V práci je to jednodušší.  Vyberu si jednu věc, kterou beru jako vysokou prioritu, začnu ji dělat a nemám výčitky že nedělám něco jiného.  Když se však rozhodnu že nebudu dělat nic, okamžitě se mi v hlavě honí 1000 věcí, které bych měl udělat.  Někdy ty myšlenky svobodně propustím.  Někdy se mi vrací znovu a znovu.  Někdy mě doženou k tomu, abych změnil své původní rozhodnutí nedělat nic.

Nedělat nic má často větší hodnotu než něco dělat.  Než se pořád držet v činnosti, bez odpočinku, bez konce.  Nedělat nic může být tou nejvyšší prioritou.  A často by mělo být.  Okolí nám však často říká: “ Měl bys něčeho dosáhnout.“ “ Když si něco začal, měl bys to taky dokončit.“ “ Podívej se na ostatní, kam to dotáhli svojí pílí a úsilím…“  Okolí nám často říká, že nedělat nic, je špatné.

Nedělat nic se dá mnoha způsoby.  Mohu dodělat dlouze, mohu dodělat krátce.  Mohu to dělat naplno, mohu to dělat napůl.  Mohu to dělat s radostí a s plným vědomím, anebo s výčitkami a svou mysl nechat bloudit jinde. 

Současnému školství se dá vyčíst mnoho věcí.  Jedna z nich je ta, že nedokáže mladou generaci správně připravit na to, jak správně dělat nic.  Jak nabrat síly, jak nechat odpočinout mysl, jak nechat uvnitř proudit radost, která při správném nedělání nic přichází sama o sobě. 

Kdo umí správně nedělat nic, má dobré předpoklady k tomu, aby když něco dělá, byl efektivní, uměl se na věc podívat zvenčí a najít správnou cestu.  Výuka schopnosti zastavit se, by neměla probíhat pouze v klášterech, ášrámech nebo speciálních kurzech.  Je potřebnější než znalost zeměpisu a měla by být stejně dostupná.  Měla by se učit od 2.  třídy až po vysokou školu.  Mohla by být součástí školení bezpečnosti práce.  Měla by být přirozenou výbavou každého z nás.  Stejně jako otužování a cvičení měli bychom se nedělání nic věnovat i několikrát denně. 

Tak se teďka zvedám z křesla, abych šel ven na slunce, které není tlumeno okenními tabulkami.  A nebudu dělat nic.  Aspoň chvíli, pořádně a naplno.  A doufám že tak tomu bude i zítra a další den, a i ten další.  A v blízké budoucnosti se určitě stane něco hodnotného.  Něco, co by bez nedělání nic nepřišlo.