O minivýkonech

Někdy jsme jako paralyzovaní. Máme před sebou úkol, který je v daný okamžik hodně nad naši kapacitu. Je jedno, jak je doopravdy velký. Naše mysl ho jako velký vnímá.

Čím je větší frustrace okolí z toho, že není splněn, tím více na nás tlačí. A tlačí a tlačí. Čím více emocí do svého tlaku okolí dá, tím větší rezistenci a někdy i agresi v nás probouzí.

Známe to všichni. Známe to z práce, ze školy i z rodiny. Příčiny té paralýzy jsou různé a vysvětlení je někdy v přítomnosti, někdy v daleké minulosti. Je to, jako když před sebou máme desetimetrový skalní blok, který máme odvalit někam pryč – nejlépe do kopce. Prostě to nejde.

Co tedy s tím?

Můžeme se tedy tvářit, že to neexistuje. Ale uvnitř v sobě víme, že to tam je. A požírá to zbytky naší energie. Jako výpusť dřezu, kterou vyteče vše, co se dovnitř naleje. A navíc naše okolí se připomíná.

Můžeme slibovat – a to upřímně – že s tím něco uděláme. Ale tlak okolí nás často o upřímnou snahu tím tlakem připraví. Vezme nám ti trochu síly, kterou bychom tomu mohli dát. A opakovaně nenaplňovaná očekávání poškozují vztahy. Často trvale.

Je však pořád několik cest, které nám zbývají. Jedna z nich jsou minivýkony. Vykouřit 365 cigaret najednou je životu nebezpečné. Vykouřit každý den jednu sice je pro organismus nějaká zátěž, ale dokáže ji úspěšně kompenzovat. (Ano, jsou lepší příklady… …a určitě zdravější a hezčí…) Minivýkony jsou jako jedna cigareta denně. Nebo každou hodinu jednou potáhnout. Co by nás zničilo, dá se takto ustát.

Většinou si plánujeme velké věci. Ale přitom co často funguje lépe, je ta série malých výkonů. Málokdo dokáže trénovat hodinu denně. Ale skoro každý dokáže vyjít schody bez výtahu, nebo při cestě tramvají či autobusem vystoupit o zastávku dříve (pořád rozlišujme, zda se jedná o autobus MHD nebo o linku Praha – Teherán bez zastávek).

Některé věci prostě mohou být v dané období příliš náročné. Proto u těchto věcí rozdělujme činnosti na nejmenší možné bloky. Několikrát uděláme jen maličkou část. Většinou však přijde doba, kdy najednou dostaneme sílu dokončit vše. Zkusme s tím počítat v našich plánech, připomínkách, návycích… A nebojme se dělat malé kroky. Ty nás často dovedou k cíli rychleji, než snaha o velké skoky.