O životním kinoautomatu

Ze schránky na mě vykoukne oznámení o uložení zásilky. Z Nizozemska. Já jsem si ale nic neobjednávala, ani nevím o tom, že by tam jel někdo z mých blízkých nebo vzdálenějších a já sama nad Holandskem jenom párkrát letěla, ale země tulipánů mi je jinak zcela neznámá. V hlavě se mi začíná spouštět film s mnoha variantami, něco jako slavný Kinoautomat z Expa 67. Ten můj je romantická tragikomedie, takový ten film, co si člověk pouští kolem Vánoc, když se chce trochu dojmout, zabrečet si a zároveň se zasmát a čeká na dobrý konec, nebo alespoň maličkou naději v závěru.

Zpátky k tajemné zásilce, obligátní frontu na poště vystřídanou dlouhým hledáním mé obálky skupinkou pošťaček si krátím představami, kdo by mi mohl něco poslat. Už sám fakt, že v době mailů, datových schránek, whatsappu, facebooku, linked-inu, instagramu, viberu atd., atd. přichází dopis, mě rozechvívá. Navíc se záhy dozvídám, že jsou to dopisy tři! A na poště je uložili před Vánocemi! Třeba někdo z účastníků mých kurzů pošle opravdické vánoční přání… Nemohu se dočkat na otevření těch tří slibných obálek. Už rychle pročítám první…Aha, ona vlastně není z Nizozemska, nebo tam je jenom nějaké ústředí, které mě vyhledalo, podle SPZ…, kterou vyfotil italský radar…, když jsem tam v létě o dovolené překročila rychlost o celých 5km…! Když se dočtu, že na mě budou hodní a pokud to zaplatím hned, tak to je jen za 59 euro, nějak se mi už do otevírání těch dalších dvou obálek nechce. No nic. Tak uměla bych to utratil líp. Naštěstí čekám ještě kurýra s balíčkem, ten to může dost zlepšit, objednala jsem si nové šaty. S mým milým totiž budem chodit do tanečních pro starší, tedy pro dospělé. A tak se můžu těšit.  V den, kdy jsme zaspali, dozvěděla jsem se, že třída starší dcery nastupuje do karantény a platím třikrát 59 euro, na mě čeká konečně něco, co jsem si přála. Krabici netrpělivě otevírám před milým, když zjistí, že ty šaty jsou z bílé látky, žoviálně prohlásí: „bílé šaty! No to budeš muset, holčičko, ještě hodně cvičit, v nich je všechno vidět…“. Já už si ale beru stahovací prádlo, tělovou podprsenku a volám, aby mi šel zapnout zip. V zrcadle už vidím, že ten střih je bezvadný, že ty šaty mi budou slušet. Mé nadšení opadne, jakmile zjistíme, že zip zapnout nepůjde, velikost xl je opravdu velikostí x, ale xs. Na zádech chybí dobře 20 centimetrů látky a přitom všude jinde padnou jak ulité. Můj kinoautomat se upne k variantě hodně cvičit, třeba tak do roka, do dvou, pravidelným běháním do těch šatů zhubnu, přece je nebudu vracet…to už se začínáme s milým oba hodně smát a já se jdu o vtipnou historku podělit s kamarádkou.

Jsem totiž životem nepoučitelný naivní snílek, když brečím, obvykle to zlehčuju nějakým vtipem, když mi přijde doporučený dopis, myslím si, že je tam nějaké milé překvapení, když spadnu na zadek, tak se pochválím, že je dost velký, aby to tolik nebolelo. Ne, že bych neměla za sebou hodně životních pádů a tragédií, ale snažím se to dělat jako Monty Pythonovi hoši a vždycky se dívat na tu jasnou stranu života. Když se směju sama sobě,  i ta pokuta se platí líp než s velkým naštváním na nespravedlnost světa.