Přechodové rituály

Sedím na lavičce na chodbě gymplu, za pár minut půjdu dovnitř, počítat rovnice…Když je nezvládnu, nepůjdu k maturitě….vysvobodí mě zvuk budíku, celá zpocená se jdu rychle podívat do skříně na vysokoškolský diplom a opakuju si, že kdybych neudělala maturitu, tedy kdybych nedokončila poslední ročník na gymplu, nemohla bych odmaturovat a tím pádem bych teď ten diplom neměla před očima.

Budíte se taky někdy těsně nad ránem z tak živého snu, že se musíte štípnout, jít se přesvědčit, co je a co není realita? Proč se nám to stává, proč klíčové okamžiky ve snu znovu prožíváme a pochybujeme o tom, že se staly?

Arnold van Gennep, francouzský religionista a etnolog, ve svém díle Přechodové rituály, hovoří o významu těch momentů v našem životě, které nás převádějí z jednoho období do druhého. Ať už to je biřmování, vstup na základní školu, maturita nebo svatba. Jestliže naši předci těmto okamžikům věnovali náležitou pozornost, byly často spojeny s náboženskými rituály, tak v dnešním světě jsou mnohdy přehlíženy. Slavíme třeba menarché (první menses) našich dcer? Přechod synů z chlapectví do jinošství? Necháme je, aby nám ukázali, že dovedou rozdělat oheň, přežít v noci v lese, obstarat si potravu? Je maturita v dnešním světě opravdu tou zkouškou dospělosti, jako byla před lety ještě třeba pro naše rodiče? Možná ještě slavíme svatbu, narození dítěte a významná jubilea, ale jsou ta kulatá opravdu tak důležitá pro náš život? Co ty další okamžiky jako nová práce? Vlastní byt? Ukončení nefunkčního vztahu? Rozvod? Doplacení hypotéky? A nebo i v uvozovkách malé věci jako třeba dokončení pracovního projektu nebo vyplacení pravidelné měsíční mzdy? Ne nadarmo pro naše předky výplatní termín býval dnem veselí. My dnes maximálně zaregistrujeme, jak ve virtuálním světě nějaká čísla přecházejí z účtu na účet.

Pokud se nám nedostane vědomého prožitku překonání důležité fáze v našem životě, pak zůstává v naší mysli neuzavřená a vede ke stresu. Jak říká Steven Covey, největší stres nám působí neuzavřené tvary. Ten se může projevovat právě třeba ve snech. Mysl se vrací k něčemu, co jsme dlouho neměli uzavřené, dokončené, přechod z tohoto bodu dál nebyl dostatečně oslaven, pojmenován, uzavřen, a tak na nás vykoukne právě tehdy, když to nečekáme. Třeba ve snu.

Co s tím? Teď, když jsme dospělí, když si možná uvědomíme, že tehdy tomu naše okolí nevěnovalo dost pozornosti, že se od nás tak nějak čekalo, že splníme očekávání a v nás vlastně zůstala neuzavřená kapitola našeho života? Jak si můžeme zvědomovat naše úspěchy?

Co třeba uspořádat oslavu zpětně? S těmi, kdo jsou pro nás důležití v současném životě, udělat zcela výjimečný den? Vystoupit z každodennosti a nechat se ocenit?! I napsání úkolu na papír a při jeho dokončení pak výrazné přečmárání, zmuchlání, odhození, má očistný charakter… Naučme se chválit a oceňovat sami sebe. Protože zvládat tolik každodenních úkolů není samo sebou! Potřebujeme se zastavit, zpřítomnit, vidět, jaký kus cesty jsme ušli. Z výplaty vybrat fyzicky nějakou částku, jít do obchodu a koupit si něco pro sebe, ocenit se každý měsíc, že jsme vstávali, šli do práce, plnili očekávání…